Děkuju! Domů jsem dojela dobře, mám na svědomí jen jednoho vysmátého cyklistu. Ta
extáze smíchu a uvolněnost, která se probudila při ošetření, nešla prostě zastavit. Večer to
byl teprve začátek, měla jsem potřebu se každého doma pořád dotýkat, muž se začal
spontánně smát. Druhý den se synem, návaly proudu pozitivní energie. Nejradši bych na
Tvoji terapii poslala i své kamarádky, něco takového ženám dnes moc chybí. A maminkám
s malými dětmi nejvíc. Teď už jsem zase zpátky v běžném kolotoči, ale pořád je mi lehčeji
a víc se směju. Taky mi zůstal nadhled a optimismus. A ještě jedna důležitá věc mám silné
nutkání otevírat dlaně a doširoka roztahovat prsty, kdykoliv cítím nějaký příval energie.
Dřív jsem to dělala vždycky obráceně. Zatla jsem pěsti, stáhla ruce k tělu a snažila se to v
sobě zadusit. Teď to pouštím prstama ven a je to úžasný, lítá to samo.